Fame Life #1

19:28
WTF aneb co to jako je?! -Nejnovější spisovatelský počin Annss & Alss, které v létě 2012 daly kebulky dohromady a k únoru 2013 mají - wait for it - přesně 4 a půl kapitoly, lalalá. Ne, vůbec nejsme líný. A ne, vůbec se to už dva měsíce neseklo u Annie. 

To je taky důvod, proč to sem cpu. Doufám totiž, že když ten příběh budu publikovat, tak se mi podaří sem tam něco nacvakat.

Tákže. První kapitola je společná, první půlku psala moje drahá Alii, druhou (tu pod mezerou) já. Chybky omluvte, ona je Al tak trošičku národnostní a jazyková směska (prostě jedinečná, výjimečná & dokonalá :P), a i když se jí je snažím opravovat, sem tam se stejně najde i věta poskládaná spíš podle německého slovosledu.

Ještě jedna poznámka. Ono je tu poněkud... hodně postav. Takže každá část se zaměřuje na určitou postavu a později na problémy, do kterých se ta postava... no, však uvidíte. Nad každou částí každopádně najdete přezdívku a jméno postavy, kterou kapitola zachycuje. A teď už dost keců, užijte si čtení^^


ADMIN/DAZ

Dusné horko doslova škrtilo vzduch. Jako by mu tlačilo ztuhlé prsty na spánky. Rukou si pročísl zplihlé vlasy, přilepené na čelo a pomalu vyfoukl. Po kořenu nosu mu stekla tlustá kapka potu.
Seděl hned u okna, které otevřel dokořán, doufajíc, že tak aspoň přiláká aspoň jemný vánek, i když bez většího úspěchu. Vedle toho však čistě slyšel ukřičené cvrčky, vřískající na sebe v trávě. Slunce už dávno zašlo, ale rozpálený asfalt přes den vsál všechno teplo.
Ze stínu na něj pokukovaly domy, přitlačené k zemi. Vždy se mu zdálo, že se skrývají, pokouší se skrýt před tím škaredým světem. Přesně jako jejich obyvatelé. V koutcích mu trhalo.
Upil z coly a utřel ústa. Pohled mu tikal po obsahu obrazovky, v očích se mu odrážel monitor, po kterém běhala poblázněná písmenka. Nervózně se olízl, krabatíc čelo. Někde mu musela vklouznout chyba. Znovu a znovu si pročítal skript, hledajíc ji. Uklouzla mu nadávka.
Někdo tiše zaklepal na dveře, ozval se tichý, nejistý hlásek. „Dazzy?“
Přivřel oči. Už mu pořádně lezlo na nervy, že se k němu chová jak k maličkému, roztřesenému děcku, které se každou chvilku rozpláče. Jenže on už dávno nebyl ten malý kluk, skrčený v rohu, objímajíc své nahé paže.
Nejraději by ho chránila i před nejmenším závanem větru, i tím nejtišším šeptnutím. Chápal ji a bylo mu jasné, že to dělá z čiré lásky, ale i tak… zakroutil hlavou.
Znovu se napil a spolkl nechuť na jazyku. „Ano, mami?“
Otevřela si a vešla do pokoje. „Upekla jsem koblihy,“ oznámila, ukazujíc tácek, vrchovitě naložený pečivem bohatě politým čokoládou, ještě tekoucí na talíř. Přitančila k jeho stolu a položila ho na něj. Vždycky nejdřív opatrně stoupla na špičky a až pak došlápla na patu, jako by chodila na skle. Už od narození měla zkrácené svaly na nohou.
„Děkuju,“ hlesl nakonec.
„Co děláš?“ zvědavě mu nakoukla přes rameno. „Zase ty tvé hatmatilky?“
„Já,…“ zadrhl se, chvilku sledujíc blikající monitor. „To je HTML, mami.“
„HTML, jistě,“ přikyvovala, tváříc se naprosto vážně. „Nezůstaň vzhůru moc dlouho, dobře?“
„Jistě, jistě,“ už automaticky přikyvoval, přičemž bubnoval prsty. Chtěl, aby už vypadla.
„Tak… dobrou,“ dodala nakonec, vzdávajíc jakékoliv další pokusy navázat konverzaci. Naposled mu věnovala prosebný pohled a pak vyšla.
Daz se zatím vrátil ke svému otevřenému dokumentu. A byla tam, konečně ji našel. Jak ji jen mohl přehlídnout? Bleskově ji opravil.

Naposledy celý systém zkontroloval a pak se pousmál. Tohle by mělo fungovat. Jediným kliknutím potvrdil uložení kódu a vytvoření skriptu.
Dopřál si chvilkový pocit vítězství a sáhl po jedné z koblih. Čokoláda mu pokapala klávesnici, když se do pečiva zakousl, ale jako by si toho ani nevšiml.
Vlastně o tom věděl, ale vůbec ho to nezajímalo. Externích klávesnic měl hned několik, pokud by přestala fungovat tato, mohl si kdykoli podat jinou.
Dojedl, olízl si prsty a pokračoval v práci. Teď bylo potřeba zajistit rozšíření stránky na Facebooku a twitteru. Použil k tomu jeden ze svých fiktivních účtů a přes e-mail Natally, nejpopulárnější holky ze školy, rozeslal odkaz dál.
Usoudil, že to by mohlo stačit. Opřel se, otevřel svoji stránku a přes ni se dostal na právě vytvořený skript. Ještě nepatrně pozměnil barvu jedné řádky textu, přidal odkaz a spokojeně prsty poklepal o stůl. Teď už zbývalo jen čekat.
Takhle navečer byla spousta jeho spolužáků online. A v takto malém městě se každá novinka šířila rychlostí blesku. Počítal, že do rána by mohl mít něco kolem padesáti registrací. S tím už se dalo pracovat.
Bylo docela důmyslné na základě IP adres povolit registraci jen lidem, co bydleli v okruhu dvaceti kilometrů, tedy v Seaside nebo sousedním městečku. K většině jmen tak dokáže přiřadit tváře a osobnost jejich majitele, což mu dost pomůže s vytvářením příběhů a tříděním informací.
Na ploše mu vyskočilo nenápadné oznámení o první registraci. Pousmál se. Bylo o něm známo, že na počítači často bývá do noci, proto se rozhodl počkat ještě tak na dvacet lidí a poté se přihlásit také.
Rozklikl okénko a v prohlížeči se mu otevřely veškeré informace o uživateli, které při registraci zadal. Někdo s přezdívkou TheCoded, celým jménem Cody Meyers, jméno samozřejmě skryté. Už si stihl i vytvořit vlastní blog. Zašklebil se. Tohohle kluka znal a nenáviděl ho už z principu. Taková malá drzá buzna. A docela se vyznal v počítačích. Zrovna jeho tu nepotřeboval.
Tohle bude ještě zábava, napadlo ho náhle. Trpce se pousmál a pokračoval v prohlížení Codyho profilu.