Panenka -> prolog

20:58


0
Všichni věděli, co se stalo a kdy se to stalo. Jak jsem se cítila, nezajímalo nikoho. A o to, co se dělo potom, se taky nikdo nestaral.
Tu noc jsem pro ně přestala být člověk. Stala se ze mě hadrová panenka. Mrkačka na hraní. A terč na jízlivé poznámky. To ráno pro mě skončil svět. Konec přišel nenápadně, společně se zakňouráním, jak se moje tělo probíralo z alkoholového opojení. To poledne vytvořilo mezi mnou a mojí sestrou nepřekonatelnou propast. Tak širokou, že jsem ji už nikdy nedokázala přeskočit. Ten podvečer zabil veškerou lásku, která ve mně byla. Zemřela, zatímco mě mučily čerstvé vzpomínky. A další noc byla jen jednou z mnoha, kdy mi dělal společnost jen vlastní pláč. Nechávala jsem mu volný průchod s nadějí, že slzy mě zcelují.
Nejvíc mě na tom děsilo to, jak pozdě jsem si to uvědomila. Na bolest si totiž bylo snadné zvyknout. A brzy se stala stejně nepostradatelnou součástí mého života, stejně jako třeba dýchání. Proudila v mých žilách i tepnách, naplňovala mě. Ale na každém místě, kterým prošla, po ní zůstávala tma a prázdnota. Ničila všechno živé ve mně a zanechávala otevřené rány. A já věděla, že jednoho rána se vzbudím a ona tam nebude.
V duchu jsem si ten den pokřtila na Den, kdy přestanu být člověkem. Den, kdy nebudu cítit.
A další dva roky jsem se na něj celou svojí existencí upínala.

Tenhle den nikdy nepřišel.
,